Green European Journal: Vaše kniha se zaměřuje na ekonomické myslitelky a autorky, které byly po mnoho staletí odsouvány na okraj oboru. Jaké jsou podle vás příčiny této nespravedlnosti?

Edith Kuiper: Dosavadní práce o ženách v ekonomii se zaměřovaly především na období 20. století, tedy na dobu, kdy se ekonomie jako věda profesionalizovala. Ženy se v ekonomii začaly objevovat na konci 19. století, já se však ve své knize vracím ještě o století dál, protože mě zajímají samotné počátky politické ekonomie. Pátrala jsem po autorkách ekonomických textů, které nejsou v rámci akademické nebo politické ekonomie vůbec zmiňovány.

V dnešním kontextu je těžké si přestavit, jak hierarchická a patriarchální byla v té době západní, zejména anglická společnost. Ženy byly do značné míry podřízeny mužům. V rámci legislativního systému ženy jakoby vůbec neexistovaly. Po svatbě se žena stala prakticky majetkem svého manžela – ztratila právo na svůj majetek, své děti i dědictví. Všechna právní rozhodnutí za ni činil manžel.

I před sňatkem však byla občanská práva žen omezena, například pokud jde o přístup ke vzdělání. K výjimkám patřily některé ženy z velmi vysokých aristokratických vrstev, kterým bylo dovoleno navštěvovat domácí výuku spolu s bratry. To mělo samozřejmě závažné společenské důsledky: žena, které se nedostalo žádného vzdělání, neumí číst ani psát a nezná svá práva, se nemůže právně bránit, je vyloučena z intelektuální konverzace, natož aby měla šanci získat slušnou práci. Pro lidi v takovém postavení je samozřejmě velmi obtížné se organizovat.

Jaký vliv mělo to, že některé ženy dostaly šanci získat domácí vzdělání?

V 18. století některé z nich založily školy pro ženy a dívky. Psaly také o významu vzdělávání. Sarah Trimmer (známá britská spisovatelka dětské literatury 18. století) je jednou z významných autorek pojednání o tom, jak založit školu. Kniha je samozřejmě určena pro dámy. Totéž platí obecně o ostatních ekonomických dílech, jejichž autorky jsou ženy. Často byly adresovány jiným ženám.

Proč jen ženám? Proč ne celé společnosti?

V době, o které mluvíme, určovala genderová příslušnost zásadně život každého člověka. V 18. století muži ovládali veřejnou a ekonomickou sféru, zatímco ženy byly stále uvězněny v soukromé sféře. Bez přístupu ke vzdělání jim chyběla schopnost, aby si samy vydělaly na živobytí nebo budovaly kariéru.

V tomto kontextu se vyvíjelo ekonomické myšlení, aniž by k tomu ženy mohly cokoli říct. Politická ekonomie se zrodila v pánských klubech, kam ženy neměly přístup. Ekonomická témata, která se žen a jejich zájmů dotýkala, navíc nebyla vůbec předmětem seriózních debat – muži se jim spíše vysmívali.

Myslitelé jako Adam Smith, David Ricardo a Thomas Robert Malthus, kteří položili základy ekonomického myšlení a jejichž názory byly na konci 19. století prakticky nezpochybnitelné, ve svých teoriích ženy zcela opomíjeli. Podobně slepá byla vůči ženám i pozdější marginalistická revoluce. Šlo o nový směr ekonomického myšlení, který používal techničtější přístup a kapitalismus bral jako přirozenou danost. Teorie vycházely z předpokladu, že muž jako ekonomický aktér jedná racionálně s ohledem na vlastní zájmy. Tomuto výchozímu bodu pak byla připisována obecná platnost.

Teorie, které položily základ ekonomického myšlení, zcela opomíjely ženy.

Někteří myslitelé byli přesvědčeni, že jejich teorie se vztahují také na zkušenosti žen. Pochopitelně to nebyla pravda, ale protože ženy v konverzaci chyběli, neměl jim to kdo říct. Ostatně, problémy žen byly v ekonomii zpravidla vnímány jako podružné, protože souvisely s domácností, která byla považována za oblast mimo ekonomickou sféru. Domácnost jako takovou vyloučil z politické ekonomie již Adam Smith. Nemluvíme tedy jen o fyzickém vyloučení žen z míst, kde se ekonomie rozvíjela, ale především o ignorování jejich zkušeností, aktivit a zájmů prakticky ve všech ekonomických teoriích.

Nebylo těmto teoretikům jasné, že ekonomická teorie postavená na ideálu racionálního, pravděpodobně bílého a dobře zajištěného muže, nemůže mít obecnou platnost?

Podstatou bylo samozřejmě to, že tito myslitelé popisovali muže, kteří působili ve veřejné sféře – především podnikatele. Později se zaměřili také na dělnickou třídu. Akademické prostředí bylo tvořeno bílými muži ze střední a vyšší třídy. Tito muži ovládali společnost a proto považovali za normální, že jejich zájmy jsou nejdůležitější na světě. Neměli důvod zpochybňovat privilegia, která sami požívali. Tato tradice přetrvává dodnes.

Samozřejmě těmto myslitelům nic nebránilo zpochybnit myšlenku, že bílý muž je reprezentantem celého lidstva, což opomíjí přinejmenším polovinu populace tvořenou ženami. Nepovažovali to však za otázku, která by mohla posunout ekonomii jako vědní obor kupředu. Navíc by to ohrozilo jejich osobní kariéru. A tak o tom nemluvili a nepřemýšleli.

Přesto jste zmínila, že v této době existovaly ženy, které se dokázaly vzdělávat a začaly přemýšlet mimo jiné o ekonomii. Můžete je jmenovat?

To je další zajímavý aspekt: ženy byly nejen vyloučeny z akademického prostředí a ze středu zájmu ekonomie, ale byly také vymazány z historie oboru. Některé ženy se dokonce za svého života dočkaly uznání za svůj přínos, ale jejich jména přesto nejsou v literatuře zmiňována. Byla to například Émilie du Châtelet, kterou jsme nedávno znovuobjevili a nyní je opět slavná. Ještě před deseti lety jsme ji však znali jen jako podivínskou milenku Voltaira. Ve skutečnosti zřejmě aktivně přispěla k francouzskému osvícenství. Měla svou vlastní společnost, kam chodili diskutovat matematici, filozofové a další intelektuálové, včetně významných osobností jako byl Voltaire. Překládala do francouzštiny díla Mandevilla a Newtona a v úvodech a komentářích k nim přidávala vlastní myšlenky. Pak se ale začaly psát dějiny ekonomického myšlení a historici, což byli samozřejmě opět muži, nepovažovali její příspěvek za hodný pozornosti.

Ekonomie do velké míry souvisí s mocí.

Dalším významným jménem je Sophie de Grouchy de Condorcet, která do francouzštiny přeložila Teorii mravních citů Adama Smithe a k vydání z roku 1798 připojila soubor osmi dopisů s vlastními komentáři. Do angličtiny byly tyto dopisy přeloženy až v roce 2008. Jako příslušnice aristokracie měla velmi dobré styky a byla oblíbená mezi důležitými lidmi, kteří se scházeli v jejím salónu. Přesto se historici ekonomie zmiňují téměř výhradně o jejím manželovi a její dílo přehlížejí. Mnoho autorek se ve svých pojednáních zabývalo tématy, která ekonomická teorie neuznávala, například manželstvím jako ekonomickou institucí, vzděláním nebo spotřebitelským chováním. To je další důvod, proč historici ekonomie nepovažovali práci těchto žen za hodnou pozornosti.

V 21. století sice žen v ekonomii přibývá, stále však zůstávají na vedlejší koleji. Nerozhodují o směřování ekonomického myšlení, protože na úrovni docentů a profesorů jsou v menšině. Ve Spojených státech bylo v roce 2021 mezi profesory ekonomie jen asi 15 % žen. Ani zdaleka tedy ještě nedosahujeme „kritického množství“ (nejméně 25 %), které by vedlo k spravedlivějšímu zastoupení hlasu žen. Ženy jsou v ekonomii stále výjimkou, což není pro obor dobré.

Jaké byly vaše osobní zkušenosti, když jste vstoupila do oboru ekonomie?

Původně jsem chtěla studovat fyziku, protože byla těžší, pak jsem se ale začala zajímat o ekonomii. Mám tendenci dělat věci, které jsou pro mě osobně zajímavé, aniž bych příliš přemýšlela nad možnými obtížemi. V naší společnosti funguje ekonomie jako náboženství – řídí naše rozhodování o tom, kdo co dostane a proč. Proto jsem chtěla porozumět ekonomickému uvažování. Zvláště motivující pro mě byla touha pochopit, proč se ekonomie zajímá spíše o využívání lidí k vytváření bohatství než o vytváření bohatství, které by lidi učinilo šťastnými.

A hned v prvním týdnu studia jsem si uvědomila, že převládající přístup k ekonomii je velmi omezený a tím i nebezpečný. Pokud budete lidem pořád dokola opakovat, že jsou sobci, nevyhnutelně se z nich sobci stanou. V té době dominovala akademickému prostředí neoklasická ekonomie, marxismus jako by neexistoval a ostatní přístupy byly odsouvány do pozadí nebo zavrhovány. Alespoň tak to platilo do poloviny 90. let. Nebyl zde téměř žádný prostor pro rozvíjení alternativní ekonomické perspektivy. Práci, která by vycházela z jiného než mainstreamového přístupu, by ostatní kolegové v oboru neuznávali. Vzpomínám si, jak se u nás na katedře mnozí smáli, když se nositelem Nobelovy ceny stal Amartya Sen. Neoklasická ekonomie v té době dominovala nejen na akademické půdě, ale také při tvorbě politik, mimo jiné ve Světové bance a MMF. Po celém světě se vyučovaly stejné teorie a kriticky přemýšlející vědci vyjadřovali podobné obavy.

Přesto jsme se spolu s dalšími kolegyněmi rozhodly začít věnovat ekonomii žen. Narazily jsme na to, že o tomto tématu neexistovala téměř žádná literatura. Bylo to těžké a vzrušující zároveň. V určitém okamžiku jsem se seznámila s kolegyní Jolande Sap, která sdílela můj pohled na problematiku genderu, feminismu a ekonomie. Společně jsme uspořádaly mezinárodní konferenci. Vydala jsem se do Spojených států, kde byli v těchto otázkách již o něco dále. Američtí kolegové a kolegyně zase přijeli do Amsterdamu, aby podpořili výměnu názorů. To nám umožnilo propojit se napříč celým světem s lidmi, kteří vnímali gender jako určující faktor ve vývoji politické ekonomie a ekonomické vědy. Bylo to úžasné. Potkávali jsme se s lidmi z Nového Zélandu, Brazílie či Ruska.

Na konferenci dorazilo přibližně 120 účastníků a účastnic z různých koutů světa a všichni jsme si perfektně rozuměli. To byl jasný důkaz toho, jak potřebný náš přístup k genderu a ekonomii je.

Nobelovu cenu dosud obdržely pouze dvě ekonomky: Elinor Ostrom a Esther Duflo. Proč to tak je? I když je mezi profesory jen 15 % žen, mělo by být z čeho vybírat. Existuje tedy problém i uvnitř výboru pro udělování Nobelovy ceny za ekonomii?

Ano, ten problém je součástí převládající kultury v ekonomii. Musíme si položit několik otázek: Jací lidé ve výboru jsou? Jaké jsou jejich hodnoty? Znám skvělé kandidáty či kandidátky na Nobelovu cenu, ale získat nominaci trvá dlouho a vyžaduje to konexe. Feministické ekonomky mají stěží tolik času a známostí. Trvalo roky, než byl nominován Amartya Sen, přestože jde o geniálního myslitele, který významně ovlivnil ekonomii rozvojových zemí. Členové výboru nebyli příliš nadšeni z toho, že by měli cenu udělit levicovému ekonomovi, který se navíc hlásí k feministické ekonomii. Nenašli však pádný důvod, proč mu ocenění odmítnout.

Obecně lze konstatovat, že Nobelova cena odráží současnou situaci v ekonomii. Neočekávám, že by Nobelův výbor v příštích 20 letech ocenil například Afroameričanku. Když cenu získala Elinor Ostrom, ekonom Gary Becker si stěžoval, že se ekonomie mění v sociální a kulturní vědu. Je zkrátka vidět, že sexistický přístup jen tak snadno nezmizí.

Jedním ze způsobů, jak upevnit pozici ekonomie jako vědy, byl větší důraz na využívání matematiky v ekonomických teoriích. Domnívám se však, že to není vůbec nutné. Na rozdíl od fyziky, která má jasně daný předmět studia, je „ekonomika“ společenský a politický konstrukt. Co definujeme jako ekonomiku se tedy může měnit. Muži-ekonomové v průběhu let vymezili ekonomiku jako činnost, které se ženy neúčastní. Od samého počátku politické ekonomie se do ní promítaly patriarchální hodnoty. Ekonomie totiž do velké míry souvisí s mocí. Poskytuje ideologii, která racionalizuje ekonomické vztahy. Ti, kdo mají ekonomickou moc, mají také moc ve společnosti. Proto je hlas ekonomů tak mocný. Když se například 200 ekonomů shodne, že by se měla zvýšit minimální mzda, má to velký mediální dosah.

Co by si z vaší knihy měli odnést aktivisté a aktivistky nebo progresivní politické strany?

Při psaní knihy jsem si uvědomila, jak silný vliv má patriarchát na ekonomické myšlení. O tom, že nějaký nezanedbatelný vliv zde existuje, jsem věděla, ale netušila jsem, jak je zásadní. Přesto si myslím, že je moje kniha povzbuzením pro duši, protože se v ní můžete dočíst o ženách, jejichž přínos byl mnohem větší, než by se z převládajícího historického narativu mohlo zdát. Jejich práce dává ekonomické myšlení do reálného kontextu a vrací jej zpět k naší žité zkušenosti a každodenním problémům.

Dnešní hlavní ekonomický proud je jen jedním z příběhů o tom, jak ekonomika funguje. Možná je to dominantní příběh, ale má své limity.

Zmiňujete, že klimatickou změnu nelze řešit ekonomikou statu quo, ale jak by mohla feministická ekonomie pomoci zeleným dostat ochranu klimatu na pořad dne?

Historicky měly feministické a environmentální hnutí podobné nebo paralelní zájmy. Problémy, které je trápily, byly ignorovány hlavním proudem ekonomického myšlení. Pro neoklasické ekonomy je příroda něco samozřejmého a jako taková je neomezeně k mání. Podobně je práce žen v domácnosti brána jako samozřejmost, a proto není oceňována nebo započítávána jako náklad. V těchto ohledech se tyto dvě oblasti do jisté míry potkávají.

Feministické ekonomky v minulosti váhaly, zda učinit krok směrem k environmentálnímu hnutí, částečně kvůli obavám z esencialismu, který rád přirovnává ženu k přírodě. Ekonomky jako Bina Agarwal ukázaly, že tento přístup není obzvlášť přínosný. Zelené hnutí zároveň často přichází s velmi podobnými myšlenkami jako feministické ekonomky, aniž by si tuto spřízněnost uvědomovali. To tedy znamená, že jsme do jisté míry vynalézali kolo dvakrát – jen jsme mu dávali jiná jména.

Myslím si však, že v současné době si lidé v zeleném i feministickém hnutí stále více uvědomují, že musí spolupracovat a lépe chápat, v čem jsou jejich zájmy společné. V poslední době se na porozumění společným problémům, jejich příčinám i možným řešením udělalo hodně konstruktivní práce. Věřím, že se můžeme vzájemně posílit.

Článek původně vyšel v Green European Journal. Překlad zajistila Green European Foundation prostřednictvím Institutu aktivního občanství a za finanční podpory Evropského parlamentu.