Načasování nemohlo být lepší. Bezprostředně po prodlouženém svátečním víkendu u příležitosti platinového jubilea britské královny – jedné z nejlepších věcí, kterou nám královská rodina v posledních letech přinesla – se v médiích objevila zpráva o zahájení největšího světového pokusu se zaváděním čtyřdenního pracovního týdne. Rozespalým zaměstnancům, kteří se v pondělí ráno chystali vykročit do náročného pracovního dne, moderátoři ranních televizních show nabízeli představu života, kde je každý víkend prodloužený. V reportážních vstupech se mohl divák seznámit s některými ze 3 300 účastníků pokusu, pro které se tento sen právě stával skutečností.

Mimořádný prostor, který média zahájení studie věnovala, a pozitivní ladění většiny zpráv je jen dalším z řady důkazů, jakou přitažlivost pro nás možnost pracovat méně má.

Koncept kratšího pracovního týdne je v mnoha ohledech splněným snem všech, kdo se věnují komunikaci nových myšlenek. Vnáší na první pohled zcela utopickou vizi do politického prostředí formovaného vyčpělými hesly, bezvýraznou předvolební kampaní a dva měsíce trvajícím groteskním soubojem o vedení britské vládní strany.

Dvouletá zkušenost s pandemií Covidu-19 navíc dodala otázkám týkajícím se pracovní doby na aktuálnosti a zvýšila ochotu k radikálním změnám představ o pracovišti. Tato otevřenost novým myšlenkám přetrvává navzdory tomu, že jiné aspekty našeho každodenního života se překvapivě rychle vrátily do režimu před pandemií. Všichni si pamatujeme, jak opatření typu kurzarbeit přispěla k odvrácení hrozící nezaměstnanosti. Další rozšiřování možností práce z domova navíc nenaplnilo předpovědi, že se pracovní život po konci epidemických omezení jednoduše vrátí do původní podoby.

A konečně je tu i nesporná praktičnost studie. Velký počet a různorodost zapojených firem dává táboru pochybovačů pádnou odpověď na námitku, že „něco takového nikdy nestane“. Více než 70 společností z různých odvětví, které dobrovolně nabízejí svým zaměstnancům zkrácenou pracovní dobu za stejnou mzdu, musí přimět k zamyšlení i ty nejostřejší kritiky. Těm teď nezbývá než akceptovat zřejmou přitažlivost konceptu pro zaměstnavatele a přinejmenším počkat s konečným hodnocením na výsledky pokusu.

Mimořádná odezva však zaskočila i samotné organizátory. „Největším překvapením pro nás je zájem médií, kterému čelí zúčastněné společnosti. To jsme skutečně nečekali,“ říká Kyle Lewis, spolupředseda think tanku Autonomy, který se na projektu podílí společně s iniciativami 4 Day Week Global, 4 Day Week Campaign a týmem výzkumníků z Bostonské univerzity. „Došlo to tak daleko, že některé firmy musely přestat přijímat žádosti médií o rozhovor, protože jim to zabíralo příliš mnoho času.“

Jak bude pokus probíhat?

Předchozí pokusy s kratším pracovním týdnem byly obvykle omezeny na jedno odvětví nebo pracoviště. Proběhly například v rámci veřejných institucí na Islandu, ve společnosti Unilever na Novém Zélandu nebo Microsoft v Japonsku. Aktuální studie se účastní různé firmy – od mediálních startupů, pivovaru, stánku s občerstvením až po britskou Královskou biologickou společnost. Snad jediné, co tyto zaměstnavatele spojuje, je cíl, který si stanovily (stejně jako v případě dalších plánovaných pilotních projektů v Irsku, na Novém Zélandu, v Austrálii, Spojených státech a Kanadě). Tím je dosáhnout modelu 100:80:100, tedy 100 % mzdy za 80 % času při udržení 100% produktivity.

Organizátoři zdůrazňují, že těchto parametrů lze dosáhnout různými cestami. Například společnost Tyler Grange, která poskytuje poradenství v oblasti ochrany životního prostředí, dá všem svým 70 zaměstnancům volné pátky, a zároveň zlepší dostupnost projektových dat pro své klienty, kterým budou v případě naléhavé situace v pátek k dispozici manažeři společnosti. V Královské biologické společnosti zase zaměstnanci místo 35 hodin během pěti dnů odpracují 32 hodin ve čtyřech pracovních dnech a prostřídají se tak, aby kancelář zůstala otevřená od pondělí do pátku.

Kyle Lewis, který v rámci think-tanku Autonomy již několik let poskytuje poradenství společnostem přecházejícím na čtyřdenní pracovní týden, se domnívá, že jednou z překážek, které zaměstnavatele od takového kroku odrazují, je nedostatek údajů nebo případových studií relevantních pro jejich odvětví. Doufejme, že data získaná z pilotního programu pomohou tento problém částečně překlenout.

Co znamená čtyřdenní pracovní týden?

Ústřední charakteristikou právě probíhajícího pilotního projektu je důsledná snaha o zachování produktivity na pracovišti a příznivých podnikatelských podmínek. V kontrastu s rokem 2019 již nemají zastánci čtyřdenního pracovního týdne možnost opírat se o ambice Labouristické strany (zejména jejího stínového ministra financí Johna McDonnella) radikálně transformovat pojetí práce. Podpora labouristů dodávala těmto iniciativám důležitou politickou záštitu. Strana se navíc zavázala vytvořit komisi pro pracovní dobu, která by měla pravomoc prodloužit zákonný nárok na dovolenou, legislativně posílit pravomocí odborů a zavést další čtyři dny pracovního volna. Zkrácení pracovní doby se tak stalo jednoznačně politickým tématem. Podle zastánců je přitom nevyhnutelné, že k takové změně práce v 21. století dojde, otázkou je jen kdy a jak.

Podle McDonnella by lidé měli „pracovat, aby žili, ne žít, aby pracovali“. V jeho vidění světa, prodchnutém jednak radikální vizí postpracovní společnosti, jednak velmi ortodoxním pojetím odborového organizování, souvisí čtyřdenní pracovní týden s mocí. Voliči si však tento narativ často vyložili tak, že jde o „moc pro Labouristickou stranu“, což bylo odrazem centralizačních tendencí, které do jisté míry charakterizovaly pozici labouristů pod vedením Jeremyho Corbyna, ale také desítky let trvající absence nemoralizující, populárně socialistické argumentace pro zájmy pracujících (něco, co oživily nedávné národní železniční stávky ve Velké Británii, které katapultovaly šéfa největšího britského odborového svazu v dopravě Mikea Lynche do pozice nepravděpodobné mediální hvězdy).

Skutečnost, že se nyní do popředí úvah o zkrácení pracovní doby dostává produktivita a ziskovost, přináší riziko, že odvětví, která jsou časově náročná, budou zaostávat.

Ne všude ale došlo v posledních letech k podobnému utlumení politického zájmu. Ve Skotsku je v počáteční fázi příprav pilotní projekt, na který vládnoucí koalice Skotské národní strany a Strany zelených vyhradila 10 milionů liber. Podobný zkušební projekt se chystá ještě letos v létě spustit také španělská vláda. Mělo by se do něj zapojit 150 společností a vláda na něj uvolní 10 milionů eur, které si vymínila levicová strana Mas País jako podmínku své účasti ve vládní koalici. Cílem této podpory je, aby firmy se směnným provozem mohly přijmout další zaměstnance potřebné k udržení výroby, aniž by přetěžovaly stávající pracovníky.

Pro britské zastánce čtyřdenního pracovního týdne je určitá míra strategické depolitizace logickým krokem v reakci na nepříznivé volební vyhlídky, pokud jde o možnou politickou podporu projektu. Panglosovský narativ o nejlepším uspořádání ze všech možných však se sebou nese určitá rizika. Skutečnost, že se nyní do popředí úvah o zkrácení pracovní doby dostává produktivita a ziskovost, přináší riziko, že odvětví, která jsou časově náročná, jako například pečovatelská práce, budou zaostávat. Toto riziko existuje navzdory tomu, že podle Lewise flexibilita v rámci modelu 100:80:100 umožňuje upřednostňování „výsledků“ (jako je kvalita péče) před „výstupy“ (čas strávený poskytováním péče).

Koncept čtyřdenního pracovního týdne zkrátka stále není zcela jednoznačný. Mnohé zprávy o britské studii zmiňovaly například novou belgickou legislativu, která dává zaměstnancům možnost pracovat pouze čtyři dny v týdnu. Tento zákon se však netýká zkrácení pracovní doby jako takové, ale pouze umožňuje zaměstnancům stlačit odpracované hodiny do kratšího pracovního týdne.

Pokud přeneseme důraz na produktivitu a podporu podnikatelského prostředí, zůstane nám nevyřešená otázka, jaké jsou environmentální důvody pro zavedení čtyřdenního pracovního týden. K tomu musíme porozumět dvěma mechanismům snižování emisí, které popsala ekonomka a socioložka Juliet Schor: efekt rozsahu (scale effect), který vyplývá z množství ekonomické činnosti, a efekt skladby (composition effect), který souvisí s typem činnosti. Pro zastánce modelu „trojité dividendy“ použitého v britském pilotním projektu je snáze uchopitelný druhý mechanismus. Snižování emisí zde vyplývá z toho, že zaměstnanci, kteří mají více času, mohou volit ekologicky šetrnější formy spotřeby, například pomalejší způsoby cestování nebo častější vaření doma. Z dlouhodobějšího hlediska mají lepší vyhlídky na vymanění se „z koloběhu práce a utrácení“, který vede k životnímu stylu s vysokou spotřebou.

Naproti tomu efekt rozsahu ukazuje na mnohem přímější a empiricky prokázanou souvislost mezi ekonomickou aktivitou a ekologickou stopou. Ekonomiky s vysokou mírou výroby a spotřeby mají tendenci vykazovat vyšší emise. V publikacích inspirovaných teorií nerůstu je právě tento efekt zdrojem největšího optimismu, pokud jde o environmentální dopady kratšího pracovního týdne.

Jak by se tato dynamika mohla projevit ve zmiňovaném pokusu? Profesorka Schor z Bostonské univerzity je hlavní vědeckou poradkyní studie. Její tým sleduje spotřebu energie firmy i zaměstnanců, včetně spotřeby paliva, elektřiny, vytápění a cestování. Ačkoli výzkumníci připouštějí, že při použitém modelu 100:80:100 se bude projevovat spíše efekt skladby, výsledky by přesto mohly být velmi přínosné pro posouzení environmentálních důsledků menšího množství práce. Jak naznačuje Giorgos Kallis, zhasnutá světla v kanceláři neznamenají, že nesvítí jiné světlo někde daleko v hotelovém pokoji.

Příslib méně práce

„Osm hodin na práci, osm hodin na odpočinek a osm hodin, na co budeme chtít,“ zněl kdysi populární slogan, který definoval pracovní život, jak jej známe dnes. A právě slova „co budeme chtít“ v poslední části sloganu vyjadřují to, co v nás vzbuzuje největší vzrušení a otevírá před námi nekonečné možnosti spojené s představou méně práce. V souladu s voláním Kate Soper po „avantgardní nostalgii“ se můžeme bez přehnané úcty učit z minulosti, která osvětluje nejrůznější kulturní a hédonistická využití přebytečné energie, kterou technologie a volný čas nabízejí. Perspektiva vztahu k práci, který nebude ústředním bodem našeho života, méně uspěchaného vztahu k času a utopického kontrapunktu k sociální a ekologické degradaci, kterou vidíme všude kolem sebe, zůstává nejdůležitějším příslibem tohoto klíčového experimentu.

Článek původně vyšel v Green European Journal. Překlad zajistila Green European Foundation prostřednictvím Institutu aktivního občanství a za finanční podpory Evropského parlamentu.