Píše se rok 2074 v postapokalyptické Evropě. Organizovaná společnost, jak ji známe, přestala existovat. Zbytky evropské populace jsou roztroušeny po celém kontinentu a žijí v různých společenstvích nebo kmenech. Takové je prostředí seriálu Evropské kmeny (Tribes of Europa, Netflix, 2021), který staví na poměrně častém motivu science fiction: lidstvo se po katastrofě vrací k životu v předmoderní podobě. Budoucnost je představována jako návrat do minulosti. Podle literárního teoretika Fredrica Jamesona nám science fiction paradoxně odhaluje, že budoucnost je v konečném důsledku nepředstavitelná. Žánr nám tak „nenabízí ‚obrazy‘ budoucnosti […], ale spíše odcizuje a restrukturuje zkušenost naší vlastní přítomnosti“.

Seriál Evropské kmeny, který zkoumá otázky identity a sounáležitosti, loajality ke skupině a rozpolcené příslušnosti, ve skutečnosti vypovídá o naší současnosti. Je o hledání (ztracené) pospolitosti, jejíž nedostatek – jak poznamenal sociolog Zygmunt Bauman, v době „bezprecedentního odcizení“ – všichni pociťujeme. Zajímavé je, že v této budoucnosti neexistují žádné národy, a co je důležitější, ani žádné národní státy. Nejsou zde ani žádné jiné modernistické instituce, žádné moderní státy, žádní občané, žádná univerzální práva atd. Je to svět po (nebo vlastně před) modernitou, v němž současně existují různé historické, sociální a politické formy a kde není ani stopy po moderním sekulárním lidském univerzalismu. Stručně řečeno, seriál odhaluje naši neschopnost uvažovat o univerzálních právech mimo koncept národního státu.

Národnost = státní občanství

Autoři Andreas Wimmer a Nina Glick Schiller mluví o tom, že národní státy začaly být považovány za přirozenou sociální a politickou formu moderního světa: modernita, jak říkají, „byla uzavřena v železné kleci nacionalizovaných států“. Předpoklad přirozenosti národního státu považují za slepou skvrnu modernity. Chápání národně ohraničených států jako jediného myslitelného způsobu politického uspořádání vedlo k myšlenkovému oddělení „národa“ a „státu“ a následně „národa“ a „demokracie“. Národní rámec zkušenosti budování moderního státu a demokratizace se stal téměř neviditelným. V důsledku toho začal být pojem „národ“ spojován s otázkou identity a příslušnosti, zatímco „stát“ je chápán jako svrchovaný systém vlády na určitém území. Následkem toho se nacionalismus jeví jako síla, která je dějinám budování západních států cizí. Místo toho je projektována na jiné a představa budování západního státu se změnila na nenárodní, občanskou, republikánskou a liberální zkušenost.

Moderní národ je „imaginární společenství“, stojící spíše na jazykové než pokrevní příslušnosti. Vznikl jako záměrný a promyšlený politický projekt. Národní společenství, kterým by národní stát přirozeně odpovídal, objektivně nikdy neexistovala. Každý z nich musel být složitě zkonstruován, často násilnými prostředky. Avšak vzhledem k tomu, že byl národ chápán jako základ moderního státu a demokracie, byla jeho role při utváření politiky začleňování a vylučování odsunuta stranou. Dnes se nám toto příhodně zapomenuté národní rámování vrací s plnou silou. Může působit jako fraška, ale se smrtelně vážnými důsledky.

Podle osvědčeného západního vzoru se přirozeným projevem modernizace stalo budování životaschopné národní kultury. Tento postup byl kopírován po celém světě během dekolonizace a později v transformačních procesech postsocialistických zemí. Igor Štiks ve své knize Národy a občané v Jugoslávii označuje (etno)nacionální rámování občanství a demokracie v jejích jednotlivých oblastech za klíčový moment rozpadu mnohonárodnostní federace.

V souladu se západní cestou k modernitě, tj. s přechodem k liberální demokracii a tržnímu hospodářství, byl národ vnímán jako jediný možný rámec demokratizace a zákony o občanství byly jedním z důležitých prostředků k jeho vytvoření. Štiks uvádí, že nová legislativa téměř ve všech nástupnických státech bývalé Jugoslávie nabízela privilegované postavení příslušníkům většinového národa bez ohledu na místo jejich bydliště a podstatně komplikovala proces naturalizace všem ostatním.

Oddemokratizování demokracie

Občanské režimy západních národních států plní podobnou funkci. Podle filozofa Étienna Balibara je ústředním paradoxem dnešních liberálních demokracií to, že musí současně „bagatelizovat a posilovat“ rovnítko mezi národností a občanstvím. Liberální demokracie, sevřené mezi globálním pohybem kapitálu a lidí na jedné straně a národními kořeny své legitimity na straně druhé, používají složité administrativní a donucovací nástroje k tomu, aby rozlišily mezi občany a neobčany, žádoucími a nežádoucími, těmi, kdo patří do společenství, a kdo jsou z něj vyloučeni. Těmi, které lze „integrovat“, a těmi, kdo zůstanou navždy cizinci. Není překvapením, že v těchto procesech hrají významnou roli národní aspekty občanství. K naturalizaci, a tedy k udělení politických práv, je třeba prokázat nejen oddanost k příslušnému státu, ale také k národu, například naučením se národního jazyka a často i vzdáním se předchozího občanství.

Budování národa, i když zastřené byrokratickým a občanským jazykem, zůstává jedním z hlavních kritérií formujících proces naturalizace. Koneckonců, ve většině evropských států je klíčový princip jus sanguinis, tedy „zákon krve“, kdy se občanství dítěte odvozuje od občanství rodičů.

Intenzivní globalizační procesy posledních 30 let však zpochybnily stabilitu zdánlivě autonomního národního státu, který sdružoval občany, suverénní národy a státní příslušníky, zatímco nástup neoliberální racionality oslabil pouta solidarity mezi členy národních skupin. V posledním desetiletí se podíl cizích státních příslušníků v Evropě výrazně zvýšil, například na Maltě (z 5,3 % na 20,1 %), v Rakousku (z 11,8 % na 16,6 %), na Islandu (z 6,7 % na 13,6 %), v Německu (z 9,4 % na 12,5 %) a v Irsku (z 11,8 % na 13,0 %). V kosmopolitních městech je tento poměr ještě markantnější: každý pátý obyvatel Berlína a Barcelony a téměř každý třetí obyvatel Vídně je občanem jiného státu.

Tyto tektonické změny jsou spolu s globální ekonomickou integrací a vznikem mocných nadnárodních finančních institucí považovány za faktory, jež povedou k úpadku národního státu. Náš současný svět je však více než kdy předtím světem národních států. Ukázalo se totiž, že jsou s globalizací nejen slučitelné, ale že jsou pro ni dokonce nepostradatelné – zejména v krizových okamžicích. Rozdílnost sociálních podmínek mezi národními ekonomikami a vykořisťovatelské režimy levné práce, které tyto rozdíly pomáhají udržovat, jsou přesně těmi silami, které pohánějí globalizaci vpřed. Proto je přesnější než o zániku národních státu hovořit o jejich rekonfiguraci.

Podle Étienna Balibara jsou pojmy občanství a demokracie neoddělitelně spjaté, avšak instituce občanství je ve své podstatě s demokracií v rozporu. Moderní idea občanství jakožto univerzální kategorie, která předpokládá rovná práva pro všechny, je v rozporu se svou „reálně existující“ národní podobou. Občanství jako „nadčasová idea“ naznačuje neustálý pohyb směrem k univerzalismu a rozšiřování práv. Demokracie, která je vepsána do národního státu, naproti tomu udržuje určitou definici občanství, a nedokáže proto zabránit jeho „oddemokratizování“.

Tento podmíněný charakter občanství zůstával donedávna do značné míry neviditelný, protože modernita udělala rovnítko mezi občanstvím a národností a tím z nich učinila prakticky totožné prvky v „základním modelu moderního republikánského státu“. Demografické změny způsobené globalizací odhalují historickou determinaci této rovnice, která je ve své podstatě vratká a lze ji snadno rozložit a přeformulovat. Ukazují také, že národní identita nemusí nutně přispívat k jednotě společenství občanů.

Kategorie občanů

Vývoj moderního občanství úzce souvisel s postupným rozšiřováním práv. Jak z hlediska jejich kvality (od občanských práv po práva politická a sociální), tak z hlediska toho, kdo byl považován za jejich oprávněného nositele. Neoliberální rozklad modelu sociálního státu prostřednictvím současné probíhajících procesů deregulace, privatizace a individualizace obrátil směr vývoje občanství, zúžil rozsah sociálních práv a přetvořil občana v občana-podnikatele.

Slovy politické teoretičky Wendy Brown, pronikání neoliberální racionality do politické sféry „vytváří subjekty, formy občanství a chování a novou organizaci společnosti“. To, co nazývá „oddemokratizováním demokracie“, znamená rozšíření tržních hodnot do dříve neekonomických oblastí. Veškeré lidské a institucionální chování se tímto stává „racionálním podnikatelským jednáním“. Neoliberalismus tak stírá rozdíl mezi morálním a ekonomickým chováním a morálku vymezuje jako záležitost racionální úvahy.

Stát sám se proměňuje: nejenže reaguje na potřeby trhu, ale sám se chová jako tržní aktér a demonstruje zdraví a růst ekonomiky jako základ své legitimity. Brown dochází k závěru, že tyto procesy společně vedou k zániku liberální demokracie, neboť oslabují oddělení ekonomiky a politiky. Politické principy rovnosti a svobody totiž již nepředstavují alternativní sociální a morální rámec k principům trhu.

Jedním z důsledků této rekonfigurace je komodifikace občanství a přeměna státu na firmu poskytující služby. V mnoha evropských zemích (Malta, Portugalsko, Španělsko, Řecko, Lotyšsko, Bulharsko, Velká Británie, Černá Hora) si lze koupit povolení k pobytu, nebo dokonce i samotné občanství, a to buď přímo, nebo výměnou za investici v rámci programů tzv. „zlatých víz“. Portugalsko, které tuto služby zavedlo v roce 2012 jako první ze zemí EU, nabízelo několik cest k získání povolení k pobytu (například převod kapitálu ve výši nejméně 1 milionu eur nebo nákup nemovitosti v hodnotě 500 000 eur). Občanství lze získat po pěti letech práva pobytu (fyzický pobyt v zemi přitom není podmínkou). Tzv. „investiční imigrace“ se již stala samostatným odvětvím, v němž pomoc se získáním zlatých víz nabízí řada poradenských společností.

Proces naturalizace je nejvíce regulovaným aspektem práva o občanství. Aby se státy vyrovnaly se zvýšeným přílivem cizinců na svá území, vytvořily nespočetné množství kategorií s „nižším“ statusem, než je občan (přechodný a trvalý pobyt, status uprchlíka, žadatele o azyl atd.). Každá z nich má jiný soubor práv a povinností. Lze očekávat, že tato praxe vytváření různých kategorií občanů se bude dále rozšiřovat. Již nyní se testují velmi diskutované modely „komunitního cloudu“, jako je „digitální občanství“ či „národ jako služba“ (nation-as-a-service), které nově definují stát jako platformu digitálních služeb, sociálních a kulturních hodnot nebo ekonomických pravidel. Estonsko je jedním z průkopníků tohoto trendu s konceptem e-rezidenství, které umožňuje držiteli ekonomicky fungovat v rámci estonského právního systému, avšak bez standardních výhod občana, jako je právo na fyzický pobyt v zemi. Další státy, jako například Chorvatsko a Srbsko, zavádějí právní předpisy, které usnadňují získání pobytu „digitálním nomádům“: tj. občanům třetích zemí, kteří pracují online nebo mají společnost registrovanou v jiné zemi.

Demokracie bez občanů?

Ve filmovém hitu Total Recall z roku 2012, jehož děj se odehrává na konci 21. století, občané Kolonie (dříve Austrálie) denně dojíždějí gravitačním výtahem skrze zemské jádro na jediné další obyvatelné místo na planetě v západní Evropě. Tento scénář se velmi podobá naší současné situaci: mnoho lidí pravidelně fyzicky nebo virtuálně překračuje hranice států za prací.

Tento fenomén se projevil zejména na počátku pandemie Covid-19. Navzdory uzavřeným hranicím byly zřizovány speciální letecké a železniční koridory, které umožňovaly sezónním pracovníkům či lidem v pečovatelských profesích cestovat z Rumunska do Německa a Rakouska. Migrující pracující tvoří stále větší část evropské pracovní síly, zejména v zemědělství a zdravotní péči.

Legální sezónní pracovníci, nelegální přistěhovalci a občané schengenského prostoru zaměstnaní načerno tvoří až polovinu pracovních sil v italském zemědělství. Německo při uspokojování poptávky po sezónních pracovnících v zemědělství spoléhá téměř výhradně na migraci uvnitř EU. V Rakousku zaujímají pečovatelé a pečovatelky z Rumunska a Slovenska téměř 80 % pracovních míst v pečovatelském sektoru.

S přechodem na práci z domova, který pandemie urychlila, se možnost zaměstnávat pracovníky mimo národní trh práce rozšíří do dalších odvětví. Globalizace trhu práce a její rozšíření na třídu bílých límečků se nejvíce dotkne středních vrstev obyvatel bohatých zemí. Ekonom Branko Milanović se domnívá, že to povede k většímu zájmu o stěhování do míst, kde lze žít levněji, což je jev, který již pozorujeme v případě digitálních nomádů. Stejně jako „modré límečky“ před nimi, mohou i tyto vrstvy začít pochybovat o výhodách globalizace a otevřeněji naslouchat narativům typu „oni nám berou práci“, což dále povede k posilování pravicových nálad a restriktivnějším migračním politikám.

Extrapolací těchto tendencí – všudypřítomnost občanů jiných států a migrujících pracovníků, neoliberální transformace modelu státu a občanství a rostoucí počet různých kategorií občanství – naroubovaných na rámec národní demokracie, získáme poměrně dystopický obraz. Snaha „materiálních“ demokracií zachovat národní definici občanství může znamenat, že značná část jejich obyvatel (těch, kteří v nich sezónně, dočasně nebo trvale žijí nebo pracují v rámci jejich právních podmínek) nebude patřit do kategorie občanů nebo dokonce rezidentů. Jiní mohou zároveň využívat výhod zakoupených na „trhu s občanstvím“. Vzhledem k rostoucímu počtu lidí bez státní příslušnosti nebo pouze s omezenými občanskými právy již nelze občanství chápat jako univerzální kategorii. V kontextu klimatické krize, která může znamenat rozpad politických struktur v nejvíce postižených oblastech a vést k masové migraci, jsou tyto vyhlídky obzvláště varovné.

Evropské kmeny představují fiktivní scénář možné budoucnosti. To, čeho jsme dnes svědky, může znít jako fikce, rychle však nabývá skutečných obrysů: nástup nového druhu demokracie – „demokracie bez občanů“, v níž se plné občanství stává luxusem, který není dostupný všem. Mohli bychom taková uspořádání stále ještě nazývat demokracií, nebo by šlo spíše o institucionalizované, nové formy apartheidu? Nezapomínejme, že staré režimy apartheidu byly až do zbavení své legitimity považovány za zcela demokratické.

Lze snít o jiné budoucnosti, i když si ji, jak říká Jameson, nedokážeme ve skutečnosti představit? Určitě se o to můžeme pokusit. Pokud se zdá, že modernistická myšlenka univerzálních práv již nenachází své vyjádření v národním rámci, neměli bychom přemýšlet nad alternativami? Za jednu z nich je často považována nadnárodní struktura Evropské unie. To je však spíše zavádějící: podobně jako Federace ve Star Treku (abychom citovali jinou slavnou utopickou budoucnost), je EU v podstatě rozšířením národního modelu, který se vyznačuje pevnými hranicemi, výlučnou (a vylučující) identitou a požadavkem loajality k národu (nebo Federaci). To však neznamená, že by Evropská unie nemohla hrát určitou roli, zejména pokud se stane naším spojencem v zápasech o význam demokracie a občanství, které nás čekají: mohla by pomoci usnadnit procesy transformace, zejména pokud se sama transformuje.

Mezi slibnější představy patří rostoucí význam měst, která využívají municipalistické přístupy k rozšíření demokratické účasti (včetně zahrnutí neobčanů) a k obnovení veřejného vlastnictví a kontroly nad kritickou infrastrukturou a službami. S tím souvisí i pokusy organizovat ekonomickou činnost na základě myšlenek společného vlastnictví a ekonomické demokracie. Ty staví na principech demokratické správy přírodních, kulturních a člověkem vybudovaných zdrojů a infrastruktur, které překračují hranice a národní zájmy. To znamená vytvoření nových forem politiky mimo koncept národa a národního občana. V kontextu ekologické krize se demokratické vlastnictví a správa zdrojů zdají být obzvláště relevantní pro pokus o překonání kapitalistického paradigmatu nekonečného růstu. Jsme-li skutečně svědky konce modernity, je na nás, abychom bojovali o to, co přijde po ní. A také diskutovali o tom, které z jejích myšlenek a institucí zachovat a které opustit.